Maximální prudič a Totální zavazeč

Zkušenost s naší společnou koupelnou změnila mě a mého přítele ve dva úplně jiné lidi. Tedy nezměnila. Jen občas mění.

Máte doma koupelnu oddělenou od wc? Nebo snad máte doma koupelny dvě? Tak to se ovšem připravujete o úžasnou celoživotní zkušenost. O skvělý archetyp, který by vám odpověděl na vaše dosavadní otázky o disharmonii současné společnosti. :-)

Můj přítel se kupodivu denně myje. No nevím, zda je denní, hodinu a půl trvající ležení ve vaně ekvivalentní slovu mytí, ale nepochybně to dělá. Dělá to rád. Pustí si u toho film. A pevně věřím, že přitom dumá a relaxuje, že tak jako ty největší věci vymysleli muži hledící do ohně, on hledíc z vany na dvd taky jednou vymyslí něco. Neví se co, ale bude to velké a proto se jej snažím nechávat v klidu, jistě je to v zájmu nás obou.

Podobně lyricky by uměl i on vylíčil, že je stejně tak v zájmu nás obou, abych chodila pravidelně čurat, nepraskl mi měchýř a on nezůstal sám s dětmi.

Tak se snažíme naše potřeby nějakým způsobem zharmonizovat a já si místy lebedím, jak se tam krásně střídáme, jako když vlnky šplouchají o pobřeží... šplouch on si začne napouštět vodu...šplouch- já vběhnu dovnitř... šplouch- šplouch... šplouch- vyběhnu ven... šplouch- on zaběhne a vleze do vany. Místy je idylka taková, že mám nutkavou potřebu dát na hlavu hodně foukanou paruku s mašlí, vzít si šaty s buclatou sukní pastelové barvy a budeme jak rodinka v reklamě na kakao z padesátých let.

Jenže místy... tajemná moc koupelny náhle mění mě a jeho ve dva soupeře. Jemným poklepem na dveře s dotazem, jestli se můžu jít vyčůrat, tasíme každý svůj kolt hájící naše potřeby a následují podobné přestřelky...

- Ty si snad děláš legraci, nejsem vytočený už dost? Proč jsi nešla před chvílí?
- Přece jsem četla pohádku.
- A proč jsi nešla před tím než jsi začala číst?
- Jak jsem měla vědět, že půjdeš do vany zrovna teď?
- Vždycky chodívám touhle dobou do vany.
- Co? Včera jsi byl až v devět a teď je osm.
- Včera jsem přišel z piva později, no. Počkat, nejde včera o to pivo? Že jsem ti o něm neřekl?
- Ne, jde o čůrání. A už odemkni!
- To víš, že jo. Ty víš jak nesnáším rušení ve vaně a jenom vymýšlíš jak se pomstít za ten včerejšek.
- To jo! Vyčůrání, kde já byla za španělské inkvizice, viď? To bych bezvěrcům dala co proto.
atd.
atd.

Stojím v křeči žokeje po steeplechase a toho Totálního zavazeče bych nejraději roztrhla.
Samozřejmě, že někdy zcela bez problémů sdílím vanu s ním, ale to může jen Zuzka a ne Maximální prudič. Cítím tu proměnu zcela zřetelně a jsem najednou naštvaná za 50 dalších věcí.

Tak jsem se snažila vysledovat kdy tato magická chvíle nastává.

Zda je to úplňkem? Tam jsem ale nevysledovala nic jiného než že mám nafouklé břicho, poněvadž ( jak jsem kdysi četla nejspíš v příručce o zadržování vody v těle pro ženy) jak při přílivu zadržuju vodu v těle.

Pak mě napadla ženská perioda! Ale bohužel, do systému změn v našem chování nikterak nezapadla. I když některé ženy prý v té době podléhají touze obklopovat se bílými hebkými věcmi, lít modré tekutiny do skleněných trychtýřků a tužbám, aby pro ně někdo udělal "něco navíc".

Vyzkoušela jsem všechny možné příčiny ( ještě uvidím jaká bude situace v koupelně při stávce autodopravců) a zjistila jsem ...

Opravdu se dají takové stávky očekávat s mírnými obavami, protože ani nevíte jak mi můžou hnout měchýřem. Můj milý zlatý totiž denně jezdí do práce a z práce vlakem či autem. A pokud ho naštvete, pokud ho zpotíte nebo ( a teď se obracím na bezdomovce v čekárnách na nádraží, kteří mají internet) budete cítit více než obvykle, je možné, že se zas nevyčůrám.

Totální zavazeč, vytočený jak klíště, příjde domů. Snaží se zdravit mile, ale přesto neskryje ty jemné niance v pohledu, které mi napovídají, že dnes již jistě minimálně jednou někde někomu zavazel. Znejistěna tím, chvíli trochu popruzuju, abych vyloučila za příčinu jeho nenálady sebe. Podle babské rady se snažím si ho nevšímat, ale v tom je asi ten pes.

Jednoduše tyto situace vznikají ve chvílích kdy přestaneme vnímat existenci toho druhého. Kdy přestaneme komunikovat. Asi bychom jeden druhému i rádi vyšli vstříc, jenže si své potřeby často sdělujeme oklikami, přes hradbu našich pocitů, vlivů a priorit, bez ohledu na to, že je každý máme jiné a přes ty šumy v přenosu informací. Pak si leda tak zavazíme.

Kéžby tím kouzelným mechanismem co nás tak mění byla koupelna. Ale je to podvědomí. Já mu říkám "modrou kuličku" a on slyší "žlutý čtvereček" jen proto, že se zrovna dnes vyskytl někde poblíž spouštěče modrokuličkového filtru. Nebo prostě modré kuličky nemá rád už od dětství, či mu v minulosti modrá kulička sebrala veškerou důstojnost a donutila ho snít oběd ve školní jídelně. Nebo mám na čele uhřík a není schopen se na můj modrokuličkový projev soustředit.

Vážně, k takovým změnám v informaci vyslané oproti informaci přijímuté dochází v 90% běžných komunikačních interakcí. A taky k chybám v interpersonální percepci ( posuzování jiných lidí). Každý podléháme nějakým hluboko zakořeněným filtrům, vlivům výchovy, zkušenostem, škatulkování, momentálního zdraví, počasí... Marné doufat, že když naznačím nebo se dotknu tématu, nebo si budu myslet, že druhý myslí... Takovým obcházením se stávám maximálním kandidátem na facku.

Čemu se divit u válečných konfliktů, hádek mezi politiky, generačních sporů a sporů na pracovišti, když se sem tam nejsou schopni dohodnout dva lidi v 3+1 na čurpauze. Prostě jak přestaneme zohledňovat v každodenním životě existenci toho druhého ( těch druhých), čitelně komunikovat o reálných potřebách...  Jó, možná je nám prima ve vaně, ale časem v tom bytě budeme ač spolu, přece sami. Pak k sobě začneme potřebovat titulky a to je začátek konce. Konce čeho? No všeho čeho chcete! Vždyť přece my jsme všude, komunikace je všude...
¨
P.S. Nedávno jsem se pobavila, že to funguje úspěšně dokonce i obráceně. Nejen že zahaleni v rouše podvědomí a krutých úskoků reality, přestáváme vnímat co nám lidé sdělují, ale pokud takového člověka zahrneme hromadou sdělovaného, ve snaze vnímat nějak opomene realitu. Jak tak na něj mluvím, sleduju že šátrá okolo vany plně napuštěné vodou a ve snaze ji po dětech vypustit zvolá: " Sakra kde je zase ten špunt! "